Teodor Rotrekl - obrazy-kresby-grafika-gobelíny

Teodor Rotrekl (1. června 1923 Brno - 1. září 2004 Praha) byl český výtvarník a ilustrátor, věnující se především žánru sci-fi, ale i naučné literatuře pro děti. Theodor Rotrekl se narodil v Brně jako Teodor Rothröckel, ale v roce 1950 si nechal jméno počeštit. Už jako chlapec se zajímal o vědu, techniku a fantastiku. Studoval na gymnáziu a Škole uměleckých řemesel v Brně, v roce 1942 pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze[1], kterou vlivem válečných událostí dokončil až v roce 1949. Nejprve začal v roce 1950 pracovat pro SNDK, kde ilustroval například knihu pohádek Pavla Kohouta "O černém a bílém". V roce 1954 nastoupil do Mladé fronty. Ilustroval řadu vědeckofantastických románů od Stanislava Lema, Františka Běhounka a dalších autorů, pracoval i pro další nakladatelství a časopisy. V roce 1959 se zapojil do umělecké skupiny Radar, která se snažila vytvářet moderní umění proti tehdy upřednostňovanému socialistickému realismu. V roce 1970 byla skupina rozpuštěna. V 70. letech měl kvůli odmítnutí invaze sovětských vojsk zakázáno vystavovat své práce v pražských galériích. Po roce 1980 mohl znovu publikovat a věnoval se prakticky výhradně sci-fi až do své smrti.

Vystavoval své práce v Divadle Semafor (1960), Galerii Čs. spisovatelů (1965), v Německu (1966), Galerii bratří Čapků (1980), DK Šumperk (1988), DK Jihlava (1989). Poprvé ilustroval v časopise Československý voják v roce 1955, dále byl autorem nástěnných maleb pro poštu v Přelouči. Ilustroval 50 knih, desítky různých publikací i učebnic, stovky čísel časopisů vč. ttl.stránky SF časopisu Ikarie.[1] Zemřel v Horním Bezděkově u Kladna v r. 2004. Jeho obrazy vlastní m.j. i Národní galerie.

Ondřej Neff o něm napsal (str.18) „Jsou lidé, kteří vědí o čem mluví, těch si vážíme. Jsou malíři, kteří vědí, o čem malují. Teodor Rotrekl je z jejich rodu… Ví, o čem maluje. Jakkoliv se vám jeho malba může zdát fantaskní a neskutečná, je založena na blízkém kontaktu s realitou… Kdybych měl onu souvislost vyjádřit co nejstřídměji, řekl bych asi: Bytnost člověka v budoucím čase.“

Ivo Štuka (str. 17): Otázka:“Kde máte mistře vaši paletu a štětec?“ Odpověď: „To nevedu, ale zde tento kbelík a kvedlačku.“ Tyto dvě věty jsou stejně pravděpodobné jako skutečný zážitek chodců na pražské třídě 28. Října. Z auta pomůže statný tmavovlasý chlap nikoliv společnici, nýbrž bytelnému barelu. Pak z něj cedí průsvitnou tekutinu do kanystrů a vláčí je vytrvale do pátého patra. A málokoho napadne, jak se malíř nadře kvůli lyrice…“

Tato charakteristika přesně sedí. Teodor Rotrekl konečně našel materiál a způsob tvorby, který vyhovoval jeho představám. Navíc tato léta, jež byla taková…no podivná, jej donutila stáhnout se do ústraní. Byla to doba mnoha kariéristů, kteří byli úspěšní vždy a za všech okolností a dělali vše, aby se zavděčili. S tím Rotrekl nechtěl mít nic společného. Cítil se být podveden a zklamán, ale držel se hesla, které si sám vytknul. Nikdy si nenechat vyrazit štětec z ruky. I kdyby to měla být kvedlačka. Pracoval neúnavně a začalo období gobelínů společně s Tamarou….

Kateřina Kolínová (str.18) …Je dost obeznámen s vědeckou fantastikou, kde je často popisována budoucí společnost. Maluje takové obrazy jako varování: „Triumf civilizace“, „Slyšet, vidět, rodit, a v utrpení zemřít“. Mezi nimi zajiskří ale i veselejší nota a nebyl by to Rotrekl, aby nepoužil historického srovnání. Například „Vzpomínka na Fointainebleau“ (str.69). Maluje člověka v dnešním i budoucím čase.