Nejlepší dramatik je život

Z doslovu:

…Martinec kombinuje vzpomínky na známé i pozapomenuté kulturní osobnosti se zajímavými úvahami o české a německé kultuře 20. Století, ironická reflexe „bohužel tak velkého století“ s neobyčejně lidským humorem, s nímž se Martinec zmocňuje každého tématu. V této knize poznáváme jeho osobitý rukopis a přesvědčení, že život stojí za to žít jak v době stojatých vod, tak i v době otřesů a krizí. Hodnotu života totiž vytvářejí ony zápasy o přítomnost a budoucnost. Martincovy vzpomínky nejsou vůbec knihou obrácenou do minulosti. Jan Martinec se dožil téměř osmdesáti let a až do konce života se stále zajímal o všechno kolem sebe, o zahraniční dění, o ekonomiku, o velké změny, které se na konci osmdesátých let daly do pohybu.

Obsah: Tři tečky; Kam ho srdce táhlo; Nežádoucí úspěch; Iuris utriusque doctor; Trest; Policajtská; Sekce dramatiků; Dobříš

Úryvek z díla, str. 104: …Kdy jsem to vlastně poprvé na tom zámku pracoval…? Nu ano, v létě 1953. Dva roky předtím mne stalinisté vyhnali z místa, mnoho dosavadních známých i přátel přecházelo na druhou stranu ulice, když mě z dálky spatřili.

Jako v každé době se našli i tehdy mužové a ženy, kteří nechtěli pouze přihlížet k bezpráví. Nevykřikovali, ale pomáhali. Mne se ujal prozaik Josef Sekera, jehož nejúspěšnější román, Hliněná vesnice, překypuje láskou k Romům, a básník Jan Noha, vždy znovu pro svou upřímnost upozaďovaný dogmatiky, vždy znovu vyzvedávaný jako dělnický bard. Měl jsem už po premiérách svých dvou prvních – nevalných – her v profesionálních divadlech. To umožnilo Sekerovi a Nohovi prosadit, abych se stal kandidátem Svazu československých spisovatelů. Byla to nezanedbatelná morální pomoc, šance, abych dostal pevnou půdu pod nohama. Našli se přátelé, kteří pomáhali, ale také křiváci, jejichž hlavním obsahem života je snaha připostrčit člověka, aby spadl do močálu, kde ho omámí jedovaté páry násilí a nenávisti, ještě než se může vydrápat na druhý břeh….